POHYB

Bez pohybu není možný život. Pohyb je základní funkční potřebou pro udržení integrity tělesných a psychických funkcí organismu. Vyjadřuje naši schopnost se prezentovat a vyjadřovat v profesním i osobním životě.

Pohyb je koordinován svaly, jejichž napětí a vitalita je řízena nervy ve spolupráci s centrální nervovou soustavou (CNS). CNS je však ovlivňována mnoha vnějšími i vnitřními faktory, například stavem našeho vnitřního prostředí (homeostázou), posturální stabilitou pohybového aparátu nebo našimi stavy emocionálně - psychickými. Existuje tedy spousta faktorů, které do řízení a vyjadřování se prostřednictvím pohybu zasahuje.

POHYB, PAMĚŤ, EMOCIONALITA, INTELIGENCE

Technicky je pohyb souhrnný paměťový algoritmus vzorců navázaných na svalovou spolupráci (agonista, antagonista, synergista) prostřednictvím periferních neuromuskulárních plexů komunikujících s CNS. Mentálně je pohyb odrazem naší psychické a emocionální stability. Ve spojení s CNS a periferním nervosvalovým komplexem je pohyb prostředkem k vyjádření naší přirozené schopnost komunikovat, reagovat, vyhodnocovat a učit se. Současně je i mírou naší inteligence. Zároveň je symbióza svalové a nervové soustavy v závislosti na naší emocionalitě a psychické stabilitě nepostradatelným funkčním celkem nejen v tělesné stabilitě, ale i v zajištění vnitřní homeostázy.

Proto každá posturální nerovnováha organismu jak dynamická, tak i statická, má přesah do orgánových regulací a mentálních vzorců, o kterých hovoří nejen tisíce let stará čínská medicína, ale i současný celostní přístup psychosomatiky.

POHYB, METABOLISMUS, NERVOVÁ TKÁŇ

Co se děje na lokální úrovni se současnou změnou pohybového stereotypu v rámci posturální stability či pohybového extrému? Tímto bychom si mohli vysvětlit spousty možných kauzalit, tedy příčin jednotlivých patologických poruch v rámci pohybového aparátu.

Při neakceptaci správného držení těla se mění mechanika statické a dynamické rovnováhy spolupracujících zatěžovaných svalů (agonista, antagonista, synergista). Nerovnováha ve vzájemné svalové spolupráci vytvoří lokální přetížení. To může být pozvolné dlouhodobé, nebo jednorázové extrémní.

Mechanickou zátěží svalu se obecně zvyšuje průtok krve svalem až 30x. Násobné navýšení průtoku krve, spolu s dilatovanými kapilárami, pomáhá kompenzovat navýšení metabolické aktivity svalu, které je až 100x vyšší. Až 40% celkové metabolické aktivity organismu probíhá ve svalech. Ty zajišťují kromě pohybové funkce i optimální prostředí pro správnou funkci periferní nervové tkáně (PNS) s centrální nervovou soustavou (CNS) a naopak.

Prostřednictvím pohybu můžeme velkou mírou ovlivňovat vitalitu nervové tkáně a rychlost našeho metabolismu.

POHYB, METABOLISMUS, PŘETÍŽENÍ

Během práce svalů se zvyšují jeho nároky na kyslík a živiny. Aby mohlo docházet ke správné výměně potřebných živin a kyslíku za produkty metabolismu včetně CO₂, musí svalová práce probíhat za optimálních podmínek. Ty jsou ovlivnitelné částečně vnějším a vnitřním prostředím:

• emocionalitou a psychikou
• změnou mechaniky pohybu stereotypem nebo extrémem
• vitalitou našeho vnitřního prostředí (homeostázou)

Za nestandartních podmínek, může docházet k posturální nerovnováze a nesprávnému pohybovému stereotypu či extrému, kdy tělo reaguje na situaci autonomní (samovolnou) reflexí spasmem, kontrakturou, dilatací atd. Ty se mohou projevovat bolestí, nebo omezenou hybností, což může být velmi často stav vedoucí k rozvoji nemoci.

Sval při zátěži se 100x vyššími nároky na spotřebu živin a kyslíku zároveň potřebuje o to více odčerpávat CO₂, včetně toxických metabolických produktů. Při reflexním postižení (mechanické přetížení), kde je pohybová aktivita svalu částečně nebo plně omezena, je zároveň omezena nebo zcela vyřazena z činnosti i svalová pumpa, která ovlivňuje hemodynamiku krve a lymfodrenáž. Pokud je zátěž vyšší než 70 %, průtok krve svalem se plně zastaví a při nedostatečné nebo nefunkční svalové pumpě, jsou živiny omezeně nebo zcela vyřazeny z distribuce do svalové tkáně, a to včetně odvádění metabolických produktů a CO₂.

PŘETÍŽENÍ, METABOLIMUS, NEUROMUSKULÁRNÍ REFLEXE

Pokud nedochází během svalového přetížení ke klidovým kompenzacím a organismus není schopen dostatečně vyrovnávat metabolické nároky přetížené tkáně, začne se velmi rychle přetížená svalová tkáň okyselovat. To má za následek vznik iontové nerovnováhy, kterou se snaží organismus neutralizovat negativní účinky zvýšené kyselosti (snížení pH). Negativní metabolická regulace sníženého pH a iontové nerovnováhy vytváří změny homeostázy na neuromuskulární úrovni, která působí na vitalitu a napětí svalových vláken a fasciálních plexů.

Iontovou nerovnováhou a kyselejším prostředím se mění odezva periferních nervové tkáně na citlivější. Zvýšená excitabilita periferní nervové tkáně má za následek zvýšení reflexní odezvy do CNS. CNS reaguje na stav zvýšené citlivosti periferní nervové tkáně snížením utilizace živin v místě postižení. Tím se významně sníží metabolický obrat postižené tkáně i tvorba toxinů zvyšujících kyselost.

Tímto mechanismem se snaží organismus zmírnit narůstající kyselost, tedy pravděpodobnost zvýšené patologické progrese v zánět nebo neuropatii. Zároveň se snižuje výkonost a vitalita postižené tkáně.

POHYBOVÉ OMEZENÍ, PATOGENEZE CHOROB

U dlouhodobých pohybových omezeních, například u znehybnění, dochází k postupnému snižování vitality svalové tkáně. Trofika a napětí svalové tkáně se významně snižuje.

U omezené svalové práce je snížen veškerý metabolický obrat. Svalová tkáň pomalu atrofuje a senzomotorická reflexe, jako pohybový stereotyp, postupně inhibuje. V závislosti na věku a tělesné vitalitě může být pohybové omezení významným podílníkem v progresi mnoha civilizačních chorob jako např. aterosklerózy kde v důsledku změny vasoplasticity cévní stěny se významně mění i sekreční vlastnosti endotelových buněk cév. Množství růstových a metabolických faktorů, které jsou zdravými cévami vylučovány, jako např. oxid dusnatý (NO), jsou významně omezené. Molekula NO je důležitým faktorem působící na vasodilataci cévní stěny, která je nepostradatelným prvkem v prevenci aterosklerózy. Zároveň je NO součástí cytotoxické aktivity makrofágů, které zejména v mozkové tkáni ničí rakovinné buňky.

V případě, že jsme však i v dávné minulosti někdy aktivně sportovali nebo se dostatečně pohybovali, je tento efekt atrofie svalstva s jeho návaznými negativními důsledky menší. Při svalové práci dochází k trvalému mnohonásobnému zmnožení jader a mitochondrií ve svalových buňkách, čímž je zajištěna kvalitnější oxygenace, a tedy rychlejší metabolický obrat. Při omezené nebo extrémní zátěži svalové tkáně to dostatečně může kompenzovat negativní důsledky procesu směřujícímu k atrofii.

Pohybem si tedy i do budoucna pomáháme zmírnit poškození v případech, kdy nám již není umožněno sval aktivně zatěžovat.

POHYB, STRES, POSTURA, CHOROBY

Pohyb jako multifaktoriálně vnímaný fenomén, je nejsnáze ovlivnitelný naší psychikou a emocionální rovnováhou. Extrémní nebo dlouhodobá psychická zátěž vytváří obdobné fyziologické schéma působící na tělesný konstrukt jako u pohybového extrému nebo stereotypu. Během stresového podnětu dochází k autonomní tělesné reakci, tělo se vychyluje, prostřednictvím psychického podnětu, ze své posturální roviny do nestandartní pozice. Mění se spolupráce svalů (agonista, antagonista, synergista) a tím i nerovnoměrně mechanika pohybu.

Nerovnoměrně zvýšené napětí jednotlivých svalových struktur významně ovlivňuje tělesnou stabilitu a dýchání, které kromě tělesné stability ovlivňuje nepřímo i homeostázu. Změny způsobené stresem na úrovni vnitřního prostředí tak násobí změny vzniklé v posturální mechanice s multiplikativním celkovým výsledkem.

Na stres organismus reaguje přirozeně aktivací tělesných funkcí prostřednictvím hormonů, což evolucí znamená přípravu na boj či extrémní pohyb, tedy fyzický i psychický výdej. Bez přítomnosti následné pohybové aktivity a energetického výdeje je fyziologická aktivace energie v průběhu stresu cestou k vývoji civilizačních chorob. Abychom byli schopni kompenzovat zvýšení fyziologické aktivity organismu, musíme organismus zatížit fyzickou aktivitou výkonnostně tak, aby došlo dostatečně k utilizaci vyloučené energi (glukózy) svalovou činností. Pokud nedojde ke kompenzaci stresu pohybem, dochází k významným metabolickým změnám:

• zvyšuje se podíl lipidové frakce v plazmě
• odbourávají se proteiny včetně kolagenů
• s často zvýšenými hladinami glukózy se narušuje intima cévních stěny
• mění se receptorová senzitivita
• snižuje se metabolická aktivita endotelu cévní stěny

Pokud je však navýšení fyziologické aktivity jako odezvy na stres kompenzováno přirozeně intenzivní svalovou prací, nemělo by docházet k signifikantní progresi procesů vedoucí k civilizačním chorobám. Zvýšenou svalovou aktivitou podporujeme kromě plasticity cév, metabolické aktivity nervové tkáně i tvorbu polypeptidů, které ovlivňují kvalitu spánku a tím regeneraci sympatikálních drah. Ty zregenerované zvyšují odolnost organismu vůči stresu, harmonizují cirkadiální hormonální rytmy a stabilizují posturu.

Pohyb je významnou prevencí v rozvoji mnoha civilizačních onemocnění.

POHYB, NEROVNOÁHA, PATOGENEZE

Nerovnováha v pohybovém stereotypu se může projevovat mnoha způsoby, jakými jsou například: omezení pohybu, přetížení, ruptura, nestabilita, bolesti, záněty, svalové záškuby (fascikulace), brnění, pálení, mravenčení, neklid, nervozita, neuropatie, nevratné strukturální neurodegenerativní změny. Nedostatečná aplikace stresových kompenzačních mechanismů je významným faktorem v patogenezi všech civilizačních onemocnění.

Z pohledu vertebroviscerálního a somatoviscelárního hraje kvalita a vitalita svalů klíčovou roli nejen v psychosomatickém vývoji a progresi celé řady vnitřních onemocnění, ale i v celkovém projevu člověka jako osobnosti.