Trápí Vás dlouhodobě a bezvýsledně…

REGENERACE, REKONDICE, REHABILITACE

Regenerace, rekondice, rehabilitace jsou činnosti, jejímž cílem je znovuobnovení tělesných, duševních, psychických, sociálních a pracovních schopností jednotlivce.

Regenerace je proces zaměřující se na obnovu těla po fyzické námaze nebo stresu. Regenerace zahrnuje různé metody, které pomáhají tělu zotavit se. Např. odpočinek, správná výživa, hydratace a terapie, které zvyšují prokrvení a uvolnění svalů. Cílem regenerace je minimalizovat únavu od bolesti, což umožňuje tělu vrátit se k optimálnímu tělesnému stavu.

Rekondice se zaměřuje na zvýšení fyzické kondice a výkonnosti. Proces zahrnuje cvičení a tréninkové programy, které rozvíjejí sílu, vytrvalost a flexibilitu.

Rehabilitace je důležitá pro udržení celkového zdraví a posílení tělesné odolnosti vůči různým zátěžím. Rehabilitace se zaměřuje na obnovu funkce těla po úrazech, postiženích, operacích nebo onemocněních. Proces zahrnuje individuálně přizpůsobené terapeutické programy, které pomáhají pacientům obnovit pohybové schopnosti, sílu a celkovou funkčnost. Cílem rehabilitace je navrátit pacienta do předchozího stavu funkčnosti a kvality života.

Mezi pojmy je velmi úzká hranice a každý z těchto procesů hraje důležitou roli v udržování zdraví i zkvalitňování fyzických a psychických schopností jednotlivce. Obory využívají reciprocity vztahu psychosomatika – somatopsychika. Prostřednictvím působení manuálních, cvičebních a dýchacích metod regulují vzájemné funkční vztahy s cílem harmonizovat celkovou naši rovnováhu, vnitřní i vnější.

Často se v této souvislosti také hovoří o takzvaných vertebroviscerálních a somatoviscerárních vztazích, ev. poruchách. Vertebroviscerální vztahy odkazují na propojení mezi páteří a vnitřními orgány a viscerosomatické vztahy se zaměřují na to, jak stavy a poruchy vnitřních orgánů mohou ovlivnit svaly a pohybový aparát. Tyto interakce ukazují, jak je důležité nejen léčit specifické příznaky, ale při diagnostice a terapeutických postupech také brát v úvahu celkovou integraci těla a jeho systémů.

POHYB

Bez pohybu není možný život. Pohyb je základní funkční potřebou pro udržení integrity tělesných a psychických funkcí organismu. Vyjadřuje naši schopnost se prezentovat a vyjadřovat v profesním i osobním životě.

Pohyb je koordinován svaly, jejichž napětí a vitalita je řízena nervy ve spolupráci s centrální nervovou soustavou (CNS). CNS je však ovlivňována mnoha vnějšími i vnitřními faktory, například stavem našeho vnitřního prostředí (homeostázou), posturální stabilitou pohybového aparátu nebo našimi stavy emocionálně - psychickými. Existuje tedy spousta faktorů, které do řízení a vyjadřování se prostřednictvím pohybu zasahuje. ...více

DÝCHÁNÍ

Dýchání představuje nejdůležitější pohybový stereotyp lidského organismu, neboť ovlivňuje nejen fyzickou, ale i psychickou stránku našeho zdraví. Proto patří porucha dýchání mezi jedny z nejzávažnějších.

Mechaniku dýchání během inspiria v klidovém režimu ze 75 % zajišťuje hlavně bránice. Její pohybový rozsah v klidu je cca 1,5 cm. Při hlubokém nádechu či intenzivním dýchání může rozsah přesáhnout 7 cm, dle trénovanosti. Rozpínání plicních laloků, které je bráničním mechanismem vedeno, ovlivňuje výměnu dýchacích plynů, které zásadně regulují vnitřní rovnováhu a nastavení organismu.

Bránice je svalová struktura, která odděluje hrudní dutinu od dutiny břišní. Skládá se ze tří částí, které společně přispívají k její funkci při dýchání a udržování nitrobřišního tlaku. Její svalová vlákna se upínají na několik anatomických struktur, mezi které patří dolní okraje žeber, dolní část perikardu a jícen.

Mechanika pohybového rozsahu a polohy bránice kromě posturální stability významně reguluje i napětí a funkci vnitřních orgánových systémů, zejména oběhového (srdce, plíce) a gastrointestinálního (žaludek, střevo). Dalšími pomocnými svaly v mechanice dýchání, zejména při expiriu, jsou svaly mezižeberní a při inspiriu flexory krku, hlavně mm. scaleni a m. sternocleidomastoideus, které pomáhají zvedat hrudník při hlubokém a usilovném dýchání. Dýchání, které významně reguluje vitalitu a funkci našich vnitřních orgánů a je velmi významné pro nastavení vnitřního prostředí, závisí zejména na naší psychice a držení těla. ...více

BOLEST

Bolest je informace, která nám říká o změně fyziologie v daném prostředí či lokalitě, v možný patofyziologický stav s cílem nás upozornit na další vývoj poškození a zamezit mu. Její vnímání je velmi subjektivní a záleží na mnoha faktorech, které jsou ovlivnitelné naším přístupem k tělesnému i duševnímu zdraví.

Rozlišujeme dva typy bolesti

• duševní
• fyzická

obě významně ovlivňují naše respirační návyky. V rámci určující terminologie psychosomatika a somatopsychika mluvíme o vzájemném úzkém spojení obou typů bolesti.

Odolnost naší psychické roviny a hloubka dýchání určuje vnímání bolesti na fyzické úrovni, a naopak fyzická zdatnost a síla dýchání má přesah do emocionality a vyjádření vnímání bolesti.

Bolest jako projev určité tělesné patologie, je pouze multifaktoriální spojkou v celkové tělesné vitalitě vnitřního a vnějšího prostředí organismu. Je třeba zdůraznit, že bolest v určitém místě, zejména u pohybového aparátu, je často jen místem projevu. Příčina se mnohdy vyskytuje zcela jinde. Tu by měl však zkušený terapeut nacházet v kauzálních souvislostech velmi rychle.

Příklady:
- tenisový loket není primárně postižení lokte, ale pouze kompenzace špatné mechaniky ramene a krční páteře
- propad nožní klenby jako důsledek nesprávné biomechaniky vycházející z polohy kyčlí a postury

METODIKA

Obecně metody dělíme na dvě skupiny. Metody, které se zaměřují na odstranění subjektivního diskomfortu potlačení projevu a neřešící příčinu (symptomatická léčba často medikamentózní, operativní) a pak ty, které se zaměřují na příčinu vzniku obtíží a řeší kauzalitu potíží.
Ve většině případů se jedná o multifaktoriální komplex, kdy je třeba následovat psychosomatický a patomechanický rozbor stereotypů a postupovat v kauzálním schématu.

Indikace postupu v tělesné péči je vždy výsledkem pečlivých individuálních konzultací a vrcholem teoretických i praktických zkušeností terapeuta. Indikace obecně nevyplývá z mechanického pojmenování problému, ale z kauzálních rozborů pohybových stereotypů vedoucích až ke konečným projevům. Pokud postupujeme správně podle těchto zásad, bývají konzultace účinné a při kontrolách jsou zaznamenány podstatné změny. Pokud však nedochází ke změnám a mechanicky se jen bezmyšlenkovitě opakují stejné postupy bez zřetele vývoje a účinku, vyžaduje to kritické zhodnocení předchozích postupů a korekci metodického plánu.

Metody, které se používají ve správné rehabilitační praxi obecně dělíme:

• Manipulace, trakce – manuální uvolnění kloubní či vertebrogenní disfunkce.
• Reflexní terapie – manuální uvolnění měkkých tkání, masáž, postizometrická relaxace (PIR), protažení (strečink), akupresura, rolfing, akupunktura, práce se spoušťovými body a jizvami a další.
• Tělovýchova – pohybové funkční techniky (včetně automobilizačních PIR atd.) podle kterých se izolovaně nebo komplexně korigují funkční vzorce nebo stereotypy svalových dysbalancí. Ty bývají často skutečnou příčinou bolestivých poruch pohybového aparátu v rámci chybných motorických stereotypů. Proto je tělovýchova podstatným funkčním celkem směřující k navození svalové rovnováhy (agonisté, synergisté, antagonisté). Tělesné zdraví vycházející z mechanických postulátů a neuromuskulárních spojitostí, je hlavním cílem metod (Prof. Kabáta, Prof. Jirouta, Prof. Lewita, Prof. Vojty, Doc. Véleho, Dr. Smíška, paní Mojžíšové, pan Dorna a dalších) používaných ve fyzioterapii a rehabilitaci.
• Výživa, fytoterapie, farmakoterapie – by měla být součásti každé správné rehabilitační praxe, pokud to vyžaduje tělesný stav pacienta, nebo extrémní fyzická či psychická zátěž.

TERMINOLOGIE

• Homeostáza – schopnost těla udržovat stabilní vnitřní prostředí, nehledě na změny, které probíhají ve vnějším prostředí. Je to základní a nezbytná podmínka pro naše fungování a existenci.
• Neuropeptidy – jedná se o látky, které se podílejí na regulaci organismu a vzájemné komunikaci mezi nervovými buňkami (neurony). Jsou zapojené v široké škále mozkových funkcí, ale také hrají důležitou roli v metabolismu, příjmu potravy, sociálním chování, učení a paměti.
• Noxa – vnější škodlivina, škodlivá látka.
• Symbiotická mikroflóra – jedná se o pro nás prospěšné bakterie, které žijí v našem těle a plní řadu důležitých funkcí, mimo jiné také produkci látek důležitých pro náš imunitní systém, pomáhají v rozkládání živin a zamezují přemnožení patogenních bakterií, které jsou pro nás ohrožením.
• Vazodilatace – rozšíření cév v důsledku uvolnění hladké svaloviny v jejich stěnách, které má za následek zvýšení průtoku krve.
• Vazokonstrikce – proces opačný k vazodilataci, kdy dochází k zúžení cév a snížení průtoku krve.